Speciál: 2016 - rok smrti?

7. ledna 2017 v 23:02 | El |  Speciály
Zdravím vás, je tu konec roku a s ním přichází bilancování uplynulých 12 měsíců. Jak už napovídá název, velkou roli v něm hrála smrt, opustili nás David Bowie, Prince, Leonard Cohen, George Michael, Pete Burns, Merle Haggard, Radim Hladík a mnoho dalších významných postav, které hudební scéně budou chybět. Téma odcházení se projevilo i na deskách, hned tři špičkové desky, které tento rok vyšly jsou věnovány smrti a umírání. Pojďme se tedy podívat na 10 desek, které jsou podle mě nejpovedenější za loňský rok.



Čekali jste snad něco jiného? Bowieho epitaf definuje rok 2016 úplně stejně dobře, jako Trumpova přehazovačka. Deska je do dokonalosti dotáhnutým rozloučením s fanoušky a Bowie prokázal, že až do samotného konce nepřišel o dobré nápady. Budeme si dlouho pamatovat jak jsme se všichni, včetně hudebních publicistů a expertů snažili rozluštit význam symboliky v klipu k Blackstar, co znamená černé slunce, mrtvý kosmonaut, ženy s krysími ocasy a dohasínající svíčky a proč je píseň tak temná a posluchačsky nepřístupná. Ještě 7. ledna, když vyšel v předvečer desky ještě mrazivější singl Lazarus s Bowiem ležícím v klipu na nemocniční posteli si nikdo nechtěl připouštět zlé předtuchy, ale pouhé 3 dny poté nás dostihla krutá pravda - Bowie zemřel a o smyslu desky už nebylo pochyb. Jen málo desek za letošní rok vzbudilo takový ohlas a Blackstar bude vždy připomínkou stylového odchodu na onen svět.




Skeleton Tree je další deska spojená se smutkem a s umíráním. Nick Cave totiž v loňském roce přišel o patnáctiletého syna, který spadl ze skály a svým zraněním podlehl a deska Skeleton Tree je Nickovou reakcí na událost. Stejně tak, jako z výše zmíněné Blackstar z ní mrazí, je plná velice osobních textů, které vyvolávají smutek snad v každém, Nick Cave, jindy prosnulý svým humorem, zde zpívá zlomeným hlasem plným bolesti. I klipy k singlům Jesus Alone a I Need You prohlubují atmosféru desky, jsou velice komorně udělané, černobílé a zaměřují se hlavně na utrápenou tvář zpívajícího Nicka, kde je vidět, že depresivní verše opravdu myslí upřímně. Pochopitelně, na poslech kvůli tomu deska moc příjemná není, spíš naopak, právě v tom je ale její kvalita, je naprosto autentická a vyvolává v posluchačích velice silné emoce.




Další z letošních desek psaných na prahu smrti byla You Want It Darker od Leonarda Cohena. Na rozdíl od dvou předchozích ale zní vyrovnaně a smířeně, ale přitom smutně, přesně tak, jak působil ve stáří Cohen, který předtím několik let žil v buddhistickém chrámu. Cohen o smrti mluvil už delší dobu, už předchozí deska Popular Problems byla poměrně temná. Více vyplynulo na povrch teprve nedávno, když v červenci psal Cohen dopis své umírající bývalé partnerce Marianne Ihlen, kde se zmiňoval o tom, že ji brzy bude následovat a i v jednom rozhovoru novinářům letos řekl, že je připraven zemřít. Na poslední desce, kterou nahrával doma upoutaný na křeslo, protože kvůli úrazu nemohl chodit v už úvodním singlu zpívá "I'm ready, my lord." Jeho slova se brzy naplnila, 7. listopadu Leonard Cohen zemřel.




Nová deska Primal Scream byla letos velmi příjemným překvapením, kapela, která vystřídala mnoho žánrů a mnoho drog ukázala, že i v roce 2016 má ještě pořád co předvést. Chaosmosis je spíše popová deska, jejíž směřování ukázal už první singl s hostující Sky Ferreirou, a ze všech alb, co kdy Primal Scream vydali nejvíce připomíná kultovní Screamadelicu, která letos oslavila 25 let od vzniku, a která odstartovala jejich kariéru. Deska se hodně dotýká drogové minulosti zpěváka a dalších členů kapely, kteří nad svými závislostmi údajně už vyhráli a patří k tomu nejlepšímu, co letošní rok v rámci popu přinesl, je inteligentní, ale zároveň posluchačsky přístupná.




Nové album Red Hot Chili Peppers bylo velmi úspěšné i navzdory tomu, že si při jeho tvorbě Anthony Kiedis, dříve idol dívek, nechal narůst obludný knír a navíc si ostříhal vlasy. The Getaway je výborná deska, kde RHCP ubrali na punku a na rocku, přidali místo toho funkové a disco postupy, takže nová deská má úplně jiný groove, než ty předchozí, což souvisí nejspíše také s personální výměnou na místě kytaristy, kde Johna Frusciante nahradil Josh Klinghoffer. Kromě úspěšné desky si Red Hoti zahráli i v u nás, v Praze, kde vyprodali celou O2 Arénu.




Mým osobním objevem roku je kapela Empire of the Sun a jejich letošní deska Two Vines, která je už jejich třetím řadovým albem. Empire of the Sun je elektronické duo, které se vymyká zbytku scény nejen velice nápaditou a extravagantní vizuální stránkou svojí tvorby. Kromě toho na jejich novém albu zaujmou velmi chytlavými melodiemi a moderním zvukem, hudba kterou dělají je inteligentní a přitom posluchačsky docela přístupná, album navíc baví i na několikátý poslech pořád stejně. Za mě je Two Vines jedna z nejlepších elektropopových nahrávek letošního roku.




Na britské indie-rockové scéně letos přišel se skvělým albem písničkář Jamie T. Album je charakteristické svojí žánrovou rozmanitostí a pestrostí a Jamie na ní přebírá prvky z elektropunku, popu, rapu nebo shoegaze. I přes takovou rozkročenost ale album dohromady funguje, Jamie se nebojí experimentovat a i když kvůli tomu deska nepatří k těm, co k vám přilnou na první poslech, rozhodně stojí za zkoušku a je za letošní rok asi tím nejlepším, co může ostrovní nezávislá scéna nabídnout.



Jako poslední ze zahraničních desek jsem zařadil Amnesty (I) od elektropunkové kapely Crystal Castles. Tahle na rozdíl od výše zmiňovaných moc posluchačsky přístupná není, přesto má svoje kouzlo, a nedokázal jsem si ji zde odpustit, protože jsem velkým fanouškem alternativní elektronické hudby, a Crystal Castles ji dělají moc dobře. Deska působí ze začátku chaoticky, ale je plná zajímavých melodií, které jsou skvěle doplněny vokály nové zpěvačky Edith Frances, která do kapely přišla jako náhrada za odcházející Alice Glass. Album je celé konceptuální a je věnováno tématice lidských práv, což je v současné době docela aktuální téma.




Abych neopomněl naši vlast, poslední dvě alba v tomto seznamu budou z naší domácí scény. V roce 2016 se na scénu vrátila new wave kapela Oceán. O comebacku Oceánu se mluvilo už v minulosti, dokonce už byl naplánován, ale bohužel jej utnula sebevražda Petra Muka, jejich tehdejšího zpěváka. Muk byl ikonou a jeho důstojného nástupce určitě nebylo snadné najít, jeho místa se nakonec zhostila Jitka Charvátová, a jak se na desce Ve Smíru ukázalo, toto spojení funguje. Najdeme zde typickou poetiku Oceánu, album je koncipované tak, aby navazovalo na původní tvorbu Oceánu z 90. let a tak trochu jako pocta kapele Depeche Mode, která byla svého času v Československu extrémně populární. Celkově vzato je to velmi povedená deska, kterou se Oceán nemusí stydět porovnávat s jejich starými deskami.




Desátou deskou v mém výběru bude Beztíže od Jesenické kapely Priessnitz. Tato kapela letos ohlásila, že letošní deska bude rozlučková a skupina v čele s Jaromírem Švejdíkem už se do studia spolu nikdy nepodívá, což je velká škoda. Koncertovat naštěstí ale ještě nějakou dobu prý budou - což je skvělá příležitost, viděl jsem je naživo dvakrát a můžu jen doporučit. Beztíže je proto melancholická deska, ze které je cítit loučení a vzpomínání, ať už na kapelu, nebo na rodný kraj, se kterým jsou Priessnitz nerozlučně spjati. Každopádně deska důstojně navazuje na starší alba Priessnitz a je jedním z nejlepších počinů u nás, co se rockové hudby týče.


Samozřejmě, není to všechno, i když jsou pořád slyšet názory jak to s hudbou jde z kopce, pravdou je, že těch dobrých desek letos vyšlo nespočet a spousta se jich do tohoto článku nevešla. Pokud vás zajímá víc, můžete se zpětně podívat do mých měsíčních článku o nových deskách a singlech, najdete je zde. Přeji všechno dobré do nového roku, a hlavně spoustu nových skvělých desek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 8. ledna 2017 v 9:34 | Reagovat

Nejvíce se mi líbí ta od Leonarda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama